Když mi umřel manžel, tak se mě asi sto lidí zeptalo, jestli nepotřebuju nějak pomoci. U některých to nebyla zdvořilostní fráze, ale mysleli si, že třeba ze sebe hned vychrlím nějaký konkrétní požadavek v duchu: nešli byste se mnou na víno nebo neznáte nějakého dobrého veterináře nebo jaký je účinný lék na depresi a oni mi hned odpoví a vyhoví.
Ve většině případů však otázka na pomoc byla jen frází. A já na ni začala být alergická, a tak jednou, když mi jedna mladá marketingová slečna řekla: „Jak vám mohu pomoci?“ tak jsem na ni bez obalu vychrlila, že můj tatínek je pohřbený na kopci v Podkrkonoší, že cesta je tam v zimě neudržovaná, a že se tam nemohu dostat. Ta marketingová slečna nevykřikla, že je to maličkost, ale zamyslila se a druhý den mne odvezla za dámou, která mne moc chtěla poznat, protože jejím nejoblíbenějším filmem je komedie Díky za každé nové ráno.
A protože velkou inspirací k hlavnímu hrdinovi tohoto filmu byl můj tatínek, tak dámě připadalo navýsost správné, aby mi pomohla a já se mohla dostat na hřbitov, kde odpočívá. Zkrátím to: ta dáma byla ředitelkou společnosti Auto Podbabská a já mám od ní půjčený vůz – terénní škodovku Yeti. A jsem moc vděčná, protože tátovi jsem už na hrob odvezla jehličí se šiškami a taky jsem konečně mohla zazimovat jeřabinu, kterou měl tak rád… A taky s autem vyrazím v létě do světa, jak bájný yetti se budu šplhat po horách a dunách a pak o tom napíšu gastronomický cestovatelský deník se spoustou nových zážitků a receptů, které možná uslyšíte a uvidíte i v televizi.
Hm, co říct víc? Asi tohle:
„Neslibuj: Já pomůžu! Když hned řekneš: „Nemůžu!“
Autor: Halina Pawlowská